Chtěla jsem změnit svět, ale nevyšlo mi to,

tak jsem změnila sama sebe.

 

Kdysi jsem od svého mentora Gabriela Sahar Shlita dostala jméno Bat El, které znamená „Dcera Boha“ a které mi právem náleží, protože můj život visel na vlásku vícekrát. Tento muž, jeden z mých mentorů, byl a je jedním z nejdůležitějších průvodců v mém životě. Děkuji. Také bych chtěla poděkovat od srdce mým dalším důležitým životním průvodkyním psychologického a psychoterapeutického směru E. T. a  O. S. Děkuji.♡

 

Proč jsem se rozhodla jít cestou organizaci pomoci proti domácímu psychickému a fyzickému násilí? O tom, moje historie stručného životopisu.

V roce 2000, kdy mi bylo devatenáct a byla jsem již vdaná, mě životní situace donutila odejít do České republiky a nechat svou osmiměsíční dceru s rodinou. Mnoho matek ze zemí třetího světa to muselo udělat a dělá to v bezvýchodné situaci.

Dusila jsem se slzami, ale uvědomovala jsem se, že jinou cestu nevidím. Po vyhotovení cestovního pasu sebrala jsem se na dlouhou cestu.  Zastavila jsem zastavila jsem autostopem první pojíždějící auto, aniž bych si plně uvědomovala, do čeho se vlastně pouštím a odjela jsem do České republiky, abych si vydělala peníze na starý dům na Ukrajině, abychom mohli žít s mužem svůj samostatný život.

Byla jsem dívka, mladá žena s minimálními nároky, která nechápala, jaký je skutečný život, která byla od narození vychovávána v prostředí, které ji neustále vštěpovalo, co a jak dělat, jak se chovat, aby o ní ostatní mluvili jen dobře, že musí vždy a všechny poslouchat, nemít své slovo, svůj názor, nevážit si sama sebe, že se musí co nejdříve vdát, mít děti, nemyslet na jejich budoucí vzdělání a výchovu a být spokojená s tím, co má a o ostatním může jen tiše snít. Takové jsou zákony maloměšťáckého prostředí, na západní Ukrajině bez jejichž dodržování se stanete černou ovcí. (Aspoň to tak bylo v 90 letech)

Ale nemohu o sobě říct, že bych byla až tak poslušná dívka. Prostě jsem neměla tušení, že bych mohla žít jinak a že to není hřích. Byla jsem dívka, která nechápala, že by mohla a měla mít ráda především sama sebe.

Vždy jsem byla schopna řídit se svou intuicí a vesmírem. Uvědomovala jsem si, že mě nikdy nezklamou a vždy mě budou doprovázet na jakékoliv cestě života. To bylo moje tajemství, o kterém jsem nikdy nikomu neřekla. Můžete to nazvat vírou, vírou v sebe sama a vírou v Vyšší silu. Právě tato víra a schopnost vnímat znamení mi mnohokrát pomohly ve zdánlivě zoufalých situacích.

Nechci vás však uvést v omyl. Pomoc vždy přichází jen těm, kteří si chtějí pomoci sami. Nestačí jen věřit a čekat… je třeba vědět, že život je nádherný, ale musíte pro to něco udělat. Je velmi důležité naslouchat sami sobě: co chceme od svého života, jakou cestou chceme jít, čeho chceme dosáhnout, zda jsme připraveni ve svém životě něco změnit a nebát se převzít odpovědnost. Jednoduše mít svůj cil a převzít zodpovědnost za sebe.

Musíme jednat sami, a ne pokorně čekat, až nám osud zamíchá karty a rozehraje krutou hru. Záleží jen na nás: přijmeme realitu a budeme si stěžovat na krutý a nespravedlivý život, nebo vezmeme všechno do svých rukou, chytneme správný vítr do plachet a budeme plout směrem k vytouženému cíli – šťastnému životu.

„Tohle je možné?!“ – Řekla bych před 20 lety. Ano, je to možné a musíte se to pro to rozhodnout, jinak budete svůj život žít marně. Je nutné naslouchat vaší intuici, která v nás někdy křičí, ptá se, prosí, říká, že je to nesnesitelné, a my si myslíme: „To je osud … a nedá se nic dělat.“

Přesně tak jsem si to myslela. Dlouho jsem se nechala urážet, fyzicky i psychicky. Žila jsem bez cíle a stěžovala si na život. „Proč je život ke mně tak krutý?“ Obviňovala jsem všechny a všechno kolem. Vždyť jsem tak hodná, laskavá … proč se mi to děje?

Ale zpět k roku 2000. Po příjezdu do České republiky jsem pomocí zprostředkovatelů našla své první zaměstnání. Bylo to mytí nádobí a úklid restaurace v Obecním domě v centru Prahy. V té době to bylo, pro mě Ukrajinku, velmi prestižní místo 🙂

Asi o rok později jsem se vrátila do své vlasti, ale jen pro svoji dceru. Kolovala v ní má krev a bez dcerky by můj život neměl smysl. V té době už jsem byla rozhodnutá, že se na Ukrajinu nevrátím. Touha koupit starý dům mě opustila, stejně jako touha být dál se svým manželem, se kterým jsem se posléze rozvedla.

Moje další životní chyba

Snažila jsem se změnit svůj život a hledat lásku a spásu u jiného muže. To však byla moje další obrovská chyba a člověk, kterému jsem důvěřovala a věřila, po narozeni syna se stal z něho psychický a fyzický týrán! Porodila jsem mu syna, bez planu, bez cíle, jaké kvality životní mu mám dat. Nikdo mě neučil úžasné dovednosti – rozumět. Ale jsem vděčná vesmíru za mateřský instinkt a vrozenou odpovědnost vůči dětem, které mě nikdy neopustily, bez ohledu na situaci.

Po celou dobu jsem se obětovala, milovala jsem všechny kromě sebe, nechala jsem se sebou zacházet s neúctou. Rozdávala jsem se a na oplátku jsem nic nevyžadovala. Vzpomínám si, že i ve škole nás učili: „Rozkroj jablko a větší polovinu dej svému příteli.“ V mém prostředí jsme byli také vychováváni takto: „Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem.“  Tomu vše nasvědčuje, jen se nech ubližovat a nedávej odpor.

Moje intuice nikdy nepřestala bojovat s racionálním základem mé výchovy („musíš“, „to je správné“, „je to nutné“, „není kam jít“ atd.). Rozum převládal. Byla jsem na pokraji psychického a fyzického zhroucení. Jen jedna naděje byla k napomoci, víra v Vševědného a, že on mne v tom samotnou nenechá.  A také, že musím jít dal kvůli svým dětem. Postarat se o ně a chránit je. Děti vždy byly mými anděly strážnými, to mě vždy drželo nad vodou a nedovolilo mi vzdát se. Koneckonců, kdybych bojovala jen kvůli sobě, vzdala bych to už dávno, ale tady byl velký důvod, proč to nevzdat.

Po dvou letech tyranie, nesnesitelného společného života, po neustálých modřinách, těžkému fyzickému ublížení na zdraví, neustálému strachu jsem začala reagovat, že jsem povinna něco s tím dělat až tehdy kdy začaly být v hrožení i mé děti, jsem se rozhodla, že nemám právo něco takového připustit. Cítila jsem zodpovědnost za mé malé nevinné. A Jednoho dne jsem nečekaně jsem odešla z domu s kojencem a čtyřletou dcerou na ulici. Absolutně jsem nevěděla, kam jít, kdo mě může ochránit v cizí zemi bez známostí, bez dokladu a bez peněz. Nechtěla jsem jít na policii z různých osobních důvodů a ze strachu. Ze všeho nejvíc jsem se bála, že mě pošlou zpět na Ukrajinu nebo mi vezmou děti.

Pak jsem se svými dětmi skončila v azylovém domě pro oběti domácího násilí ve farní charitě v Roudnici nad Labem“. Ředitelka azylového domu Ing. Jitka Kirschnerová mi neodmítla pomoc, věřila mi. Udělala výjimku, protože toto místo nepřijímalo cizince, a tím nás zachránila. Já jsem jí dodnes z celého srdce vděčná a celému úžasnému přátelskému týmu za tuto podporu a péči. V této fázi mého života bylo rozhodnuto o mé budoucnosti.

V té době jsem potřebovala jen velmi málo – svobodně se nadechnout a mít možnost začít nový život bez urážek, bez fyzického a psychického násilí. Zde jsem našla klid a okamžitě jsem si našla práci v továrně jako švadlena, abych uživila sebe i své děti.

Postupem času mi začala růst křídla, chtěla jsem víc a víc. Měla jsem řidičský průkaz, ale neměla jsem auto. Nebyla ani nejmenší příležitost, ani pomyšlení na tak drahý nákup, myslela jsem si, že je to pro mě nedosažitelné.

Každý rok jsem na sobě pracovala víc a víc. Neustále jsem se učila nové věci, četla jsem, hledala informace ze všech možných zdrojů. Ptala jsem se a dostávala odpovědi, pracovala jsem, zlepšovala si kvalifikaci. Začala jsem víc a víc chápat svou situaci. Uvědomila jsem si, že můj život je jen v mých rukou a všechno, co se mi stalo, jsem si přitahovala sama.

Nikdo z nás není bezchybný a ani já nejsem výjimkou. Nejdůležitější je se z chyb ponaučit. Chyby nás něco naučí, ale pouze pokud pochopíme, proč jsme je udělali.

Dlouho jsem nemohla najít svou cestu, svůj smysl života. Snažila se naslouchat svému vnitřnímu hlasu, všechno mě zajímalo, nadechovala jsem se a cítila novou sílu. Jednou jsem si náhodně přečetla řádek v knize: „Změňte své myšlení a změníte svůj život.“ Tato myšlenka mě uchvátila a začala jsem o ní hloubat … Koneckonců na své cestě jsem zkusila všechno co bylo v mem dostupu a silach, zbývalo jen změnit své myšlení.

Během těchto 20 let jsem prošla dlouhou cestu, pracovala jsem jako uklízečka, švadlena, barmanka, dokonce mne napadlo, že bych mohla být i tanečnice kde by se dalo vydělat slušné peníze, ale rozhodla jsem se jít cestou růstu a byt příkladem svým děti. S časem jsem se naučila anglicky, abych mohla pracovat v restauraci jako servírka v centru Prahy. Jen mimochodem, vždy jsem si vážila každé práce. Člověk by se neměl stydět za to, co dělá. Hlavní je, že jde vpřed a nečeká, až na něj z nebe spadne štěstí.

 

„Když jsem nevěděla, co bych měla dělat, tak dělala jsem cokoliv jen abych nemarnila drahocenný čas“.

 

V roce 2000-2009 nastala krize a restaurace, kde jsem pracovala se uzavřela. Pro mě jako cizinku bylo těžké sehnat novou prací. V telefonu jsem slýchávala, jak mi s potěšením odpověděli: „Nezaměstnáváme cizince“. V té době bylo také těžké najít byt – byla pouze jedna odpověď: „Cizince s dětmi a domácími mazlíčky do bytu nebereme,“ což splňovalo všechny mé parametry, protože v té době jsme měli malého psa jorkširského teriéra, aby měli děti radost a učili se zodpovědnosti.

Vzlykala jsem nad novinami s inzeráty a pamatuji si, jak slzy rozmazávaly některé inzeráty. Bylo mi líto, jak je to nespravedlivé, jsem slušný člověk a těžce jsem si našetřila peníze na nájem, ale byt jsem nemohla sehnat. Nevzdala jsem to a hledala jsem dále. Bez práce a bez vhodného bydlení nebyla příjemná situace, ale díky české republice, kde se o své, a i nesvé občani postarají, byla jsem na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnaní a díky tomu jsem nějakou dobu mohla přežit složitou finanční situaci. Z celého srdce děkuji české republice za vše.  Abych neztrácela čas, šla jsem studovat na kosmetičku, zase díky pomoci úřadu práce, kde zaplatili mi vzdělání, které jsem si jako svobodná matka by nemohla dovolit hradit sama.

Po absolvování kurzu jsem nemohla sehnat zaměstnání, protože jsem neměla žádnou praxi a byla jsem cizinka s dvěma malými dětmi. Ale měla jsem pouze certifikát profesi kosmetička.

 

Neměla jsem jinou možnost než zkusit začít s vlastním podnikáním v oblasti kosmetických služeb.

 

Pronajala jsem si prostor na Praze 1 (turistické centrum), kde jsem si už začala vydělávat nějaké peníze, které stačily na pokrytí nájemného a nejnutnějších výdajů. Pak mi byla nabídnuta práce v salónu s pravidelným příjem. Tu jsem s radostí přijala, protože skýtala záruku výdělku. Majitelka toho salonu – Božena Nemčíková byla v té době pro mě velmi přísnou a precizní vědoucí, protože pro ni byla a je prioritou kvalita a servis na nejvyšší úrovni. Božeňka nyní je mojí velmi blízkou osobou a přítelkyní. Je zkušenou odbornicí. V té době měla již třicetiletou praxi v kosmetickém oboru. Božena mi pomohla získat všechny potřebné dovednosti pro provádění kosmetických procedur a komunikaci s klienty, a i životní praxi, jsem jí za to neuvěřitelně vděčná, protože získání certifikátu bez praxe a dobrého mentora neznamená téměř nic.

O dva roky později jsem se přestěhovala do svého mini salonu bez jakéhokoli obchodního plánu. Znalosti a zkušenosti jsem získávala postupně. Dlouho jsem se učila ze svých obrovských a neustálých chyb. Z dnešní perspektivy bych to nazvala velmi drahým studiem 🙂

Ze začátku to nebylo vůbec snadné, půjčila jsem peníze kde se dalo, abych udržela své podnikání nad vodou. Dlouho jsem pracovala pouze na pokrytí nákladů na nájem, přežiti.

Pracovala jsem sedm dní v týdnu. Škola byla poblíž domu a děti se samy po škole vrátily domů a čekaly, až přijdu z práce v pozdních hodinách. Doteď mám výčitky, že jsem si nemohla dovolit užívat si je malé a více se jim věnovat.

V průběhu času klienti ocenili dobrý servis a kvalitní služby. Už jsem si mohla dovolit zaměstnat první asistentky. Poté se zrodila značka Exclusive Beauty Clinic. Tato oblast mě tak uchvátila, že jsem dokonce vytvořila vlastní značku OxiSecret, pod kterou jsem začala vyrábět sama depilační produkt – cukrovou pastu.

Stala jsem se zaměstnavatelkou pro více než deset zaměstnanců a znovu jsem se učila, jak vést tým. Nebylo to pro mě snadné, protože na školení nebyl čas, musela jsem se učit vlastní zkušenosti. Postupem času jsem prošla i touto fází.

Po čase jsem si mohla konečně koupit slušné auto, na které čekal můj řidičský průkaz 15 let. Ale nejdůležitější je, že jsem našla sama sebe a smysl života. Život mi připadal vzrušující a stále je.

 

Z malé nevinné dívky – uklízečky se ze mě stala sebevědomá dáma a silná osobnost. Nyní chápu, že vše na tomto světě je možné, stačí jen touha, cíl a kroky.

 

Za 20 let svého života v Praze jsem potkala mnoho přátelských lidí a průvodců, na které jsem se obrátila o pomoc i lidí, kteří mi kladli překážky. Naučila jsem se děkovat za všechny příležitosti.

Za celý svůj život jsem prošla zajímavou cestou a postupem času se můj rozvoj stal mou zálibou.

Abych dále porozuměla sobě a ostatním, jsem si ve 40 letech dala dárek a nastoupila na Pražskou vysokou školu psychosociálních studií na obor sociální práce zaměřená na komunikaci a aplikovanou psychoterapii.

Chtěla bych být příkladem pro mnoho žen a dívek, které také neměly příležitost naučit se mít rády a vážit si samy sebe. Ale koneckonců, člověk se rodí rozumný a schopný se všemu naučit, stačí jen touha.

Mým cílem je byt nápomocna člověku, který se Stratil ve svoji cestě, najít sebe samého, najít jeho vlastní cestu, jeho smysl života, pomoci klientům dětského domova, sirotkům v rozvoji, specializovat se na slabé a postižené rodiny, a především pomoci ženám, které jsou vystaveny domácímu násilí, najít cestu k důstojnému životu. Pochopit, kde je tato hranice, kterou nelze překročit. V jakých chvílích jsme manipulováni a kde si ubližujeme, naučit se milovat sebe a svůj život. Pochopit, jak krásný je tento život a že ho můžete žít jinak. Že pro dosažení našich cílů můžeme něco udělat. Nakonec jsme do tohoto života nepřišli jen proto, abychom žili, ale abychom naplnili své poslání.

Já vím, že nemohu pomoci každému, protože není možné pomoci tomu kdo si nechce pomoci sám sobě. Ale někdy podaná pomocná ruka (jak byla mně v pravý čas podaná) může změnit člověka a celý jeho život.

Teď spěchám podat svoji ruku těm kteří to nezbytně potřebuji a kteří jsou připraveni převzít zodpovědnost za svůj život.

Jsem připravena, abych protáhla nápomocnou ruku těm, kteří si chtějí pomoci.

Organizace Bat El fond poskytuje:

• Právní poradenství,
• Psychologické poradenství,
• Psychoterapeutické poradenství,
• Běžné poradenství a doporučení kam se obrátit v určitých situacích,
• Pomoc s hledáním zaměstnaní,
• Pomoci s vyřízením jakýchkoliv dokladu,
• Poskytovaní kosmetických (permanentního make-up ) ženám, kteří prošli chemoterapii.
• Pomoc s hledáním ubytovaným v tísnivé situaci.
• Nabídka vzdělaní profesi kosmetických služeb a jiné.
• První pomoc v krizové situaci najit ubytovaní, ošacení a jídlo.

 

Já jsem to zvládla, i ty to zvládneš!!!